ŠKOLA NENÍ JEN UČENÍ

    V předešlém měsíci březnu probíhala na naší škole literární soutěž v rámci oslav 70. výročí založení školy. Nesla název ŠKOLA NENÍ JEN UČENÍ. Porota, složená z řad učitelů českého jazyka, posoudila celkem 14 soutěžních textů, jejichž autoři byli výhradně žáci II. stupně naší školy. Porota se nakonec po nesnadném posuzování rozhodla ocenit čtyři soutěžní práce. O třetí místo se dělí text Zábava, který je společným dílem členů Čtenářského klubu, s textem s názvem Rozhovor. Autorky Julie Kazíková a Lucie Hornátová navštěvují třídu 6.C. Na druhém místě se umístil společný text třídy 8.B, která si zajímavě pohrála s grafickou úpravou své soutěžní práce. A konečně první místo naší školní literární soutěže získává Eliška Hamříková ze třídy 9.A za text Škola není jen učení, kde Eliška zúročila své dlouholeté literární zkušenosti. Autorce, která za svou vítěznou práci získává věcnou cenu v podobě knižní publikace, blahopřejeme k vítězství a přejeme mnoho dalších nejen literárních úspěchů. Všem soutěžícím děkujeme za účast a zájem ukázat své literární schopnosti a nadání.

    A pokud by snad bylo někomu líto, že tentokrát nevyhrál nebo se mu nedařilo, nabízíme další, už tradiční, literární přehlídku školních psavců na téma Nejpěknější jarní básnička. (Své básnické pokusy i díla noste do konce května do Školní knihovny – nebojte se fotografií, obrázků ani kritiky).

Vítězné texty: 

3. místo: Škola není jen učení

Text Čtenářského klubu:

Známe toho vážně dost

Á, bé, cé, dé, čísla, vědy

Baví nás číst pro radost

A prohnat se s neposedy

Ve škole nás těší práce

A blbnutí o přestávce

Text Rozhovor (autorky Julie Kazíková, Lucie Hornátová)

Julie: Ahoj Luci.

Lucie: Ahoj Julo, mohla bych se Tě zeptat, co se ti na naší škole líbí nejvíce?

Julie: To, že jsem tuhle školu znala dřív, než jsem sem nastoupila do 6. třídy. Když jsem sem chodila se Skouty péci perníčky a hrát hry.

Lucie: To je moc hezké.

Julie: A co se na naší škole nejvíce líbí Tobě?

Lucie: Asi to, že jsem si tu našla spoustu nových kamarádů a také že jsem poznala jiné metody učení.

Julie: Já jsem většinu svých kamarádů, co jsou tady, znala už dlouho.

Lucie: To máš výhodu…

Julie: Ano. Tobě, ale děkuji, že jsi mi řekla, co máš na škole ráda.

Lucie: Jsem také moc ráda, že jsem si mohly o škole popovídat. Ahoj…

2. místo 

1. místo

Eliška Hamříková 9.A

Škola není jen učení

Byla jsem vždycky chaotický člověk. Než jsem nastoupila do první třídy, hrozně jsem se těšila, stejně jako teď na střední.

Někdy v první třídě jsem si našla pár lidí, kteří byli se mnou, a já se necítila v chaosu a netopila se. Dokonce i přes můj strach z některých lidí, jako je ten tmavovlasý kluk za mnou, co pořád říká: „Srandy kopec!“ nebo nejvyšší holka, která už od začátku měla s make-upem větší zkušenosti než my všichni dohromady, jsem zjistila, že škola je moje komfortní místo. Prostě s nikým nemám nic společného, a zároveň jo. Nejsou moje rodina, a zároveň jo. A představa, že sedím někdy i sedm hodin v lavici s mojí nejlepší kamarádkou a dozvídáme se o věcech, které nás sice občas nezajímají, mi prostě přijde lepší než trčet u mobilu.

Smějeme se. Jsou to blbosti, ale jo, ve škole je sranda. A rozhodně to není jen o učení. Protože, sice je to zvláštní, ale nedávno jsem zjistila, že lidi dělají z lidí lidi. Ne jen tak, že spolu mají pohlavní styk a pak se prostě narodí člověk, ale když byla karanténa a my byli pořád zavření doma, tak jsem si občas jako člověk nepřipadala. Dám příklad: Moje nejlepší kamarádka ze mě dělá toho, kým jsem, což je má osobnost (aby to nevyznělo divně), kterou se před ní nebojím otevřít. Moje další kamarádka ze mě dělá někoho, kdo chce něčeho dosáhnout (učí mě na přijímačky). A můj spolužák, který je velmi důležitá část naší třídy, ze mě dělá někoho, kdo přijal sám sebe. Nazývá mě totiž „Sedlák“. Není to úplně o tom, že bych sedlákem byla, ale nejspíš mě vidí jako holku z vesnice, která obrací seno a dělá domácí šunku, což dělá spíš můj děda, ale dobře.

Prostě vztahy nás dělají třídou a třída dělá školu. A i přes to, že „škola je jen na učení“, jak říká hodně lidí, si myslím opak. Až budu šedesátiletá babka a svýma ještě horšíma očima, než mám teď, rozpoznám nějakého svého spolužáka, řeknu si: Jo, to byl ten, co se mnou dospíval!